Paolo Sorrentino ve svém novem filmu Boží ruka skutečně znovu kráčí ve Felliniho stopách. Jestlize Velka Nadera upomina na Sladký ivot, Boží ruka je nco jako Sorrentinův Amarcord. Návrat na místa dospívání, svět viděný očima mladého hlavního hrdiny, probouzející se sexualita živená ženami s velkými adry – Amarcord un Boží ruku dělí téměř půl století, ale vypadá to, e některé věci se nemění.

Z castingové scény se ostře střihne na neapolskou ulici. Bratři Marchino a Fabietto kráčí vedle sebe a Marchino si stěžuje, e Fellini shledal jeho tvář příliš konvenční. Co ještě íkal?” ptá se dychtivý Fabietto. Nic. V jednu chvíli mu volal novinář. Fellini mu ekl: Kino není nijak užitečné. Je to jen rozptýlení… Rozptýlení od reality. La realtà di stojí za houby.

Dialogue však přeruší něco naprosto nečekaného, ​​​​co Felliniho resumé dokonale popře – v zaparkovaném autě se staženým okénkem sedí Diego Maradona. Nejlepšího hráče světa v polovině osmdesátých let skutečně koupil provinční fotbalový club SSC Neapol, a Maradona je na jihu Itálie dodnes bohem. S Neapolí dvakrát vyhrál italský titul, byl to zázrak a současně vzpoura proti bohatým clubům ze severu. Když se zpráva o Maradonově příchodu do Neapole potvrdí, slaví to nejen bratři Marchino a Fabietto, ale i široká rodina a vlastně celá Neapol. A Fabietto dostane od otce k narozeninám sezonní permanentku, která mu pozdji zachrání ivot.

Sorrentino se rozhodn nebojí zvát do svých filmů slavné postavy. V politickém baletu“ Božský (2008) a byl veterán italské politicy Giulio Andreotti, o deset let později Sorrentino natočil typově podobný film o Silviu Berlusconim Oni a Silvio (oba politicy mimochodem ztvárnil Sorrentinův dvorní herec Toni Servillo, který se objevuje iv Bozi Ruce). Tim však podobnost s novinkou končí. Božský, Oni a Silvio un konneckonců také Velka Nadera zobrazují nejvyšší patro italské společnosti a místy připomínají spíše hudební clip než film. Pompézní výprava, výrazná hudba a casting, ve kterém hraje prim fyzická krása, vytvářejí dohromady s občas dost vyprázdněnými dialog zejména z filmunesté o Berlusconim.

Sorrentino však umí i něco jiného, ​​​​a právě Boží ruka sì, dokladem. Návrat k neapolskému mládí režiséra zbavil tučného patosu, Boží ruka se téměř obejde i bez hudby mimo obraz; o emoce se zde starým dobrým způsobem starají herci a poctivě vystavěné situace.

Půlku filmu divák sleduje jakousi sentirsi bene rodinnou comedy s několika plnokrevnými postavami a orlojem zábavných caricature kolem. Teprve poté, co dojde k rodinné tragédii, se film láme, zaostří na Fabietta a stává se z něj příběh o zrání umělce i raggiungimento della maggiore età Dramma.

ev mezi dvěma polovinami filmu je nečekaný, ale podle všeho autobiografický, podobně jako mnoho dalšího včetně lokací (například filmová rodina Schisových bydlí přímo v inrentkuil,). Boží ruka non má onu tko postižitelnou kvalitu snímků, ve kterých tvůrce vzdává hold uplynulému asu vlastního ivota. V tomto směru se adí nejen vedle zmíněného Amarcorduale třeba také po bok Romy Alfonso Cuarona. S nì Boží ruku mimochodem pojí i to, e jejich primární publicum už není v kinech, ale na platformě Netflix.

Boží rukou“ je u Sorrentina ta, kterou Maradona neregulérně skóroval ve tvrtfinále mistrovství světa v Roce 1986 v zápase Argentiny proti Anglii. Ale je to i ten zásah osudu, který Fabiettovi zachrání ivot, když před rodinným výletem upřednostní možnost vidět Maradonu v akci na domácím stadiumu. Stejnojmenný film působí jako Sorrentinův epitaffio za smrt rodičů, jako pocta Neapoli e návrat k sobě samému.

Fabietto v podání vynikajícího Filippa Scottiho neodbytně připomíná Timothée Chalameta z dramatu Dej mi sve jmenoz něhož se mezitím i díky hlavní roli v Dun stala globální hvězda. Boží ruka však není film o spěchu a slávě, které ekají jak na autobiografického Fabietta, tak na herce, který ho ztvárnil. Je to film o vášni, která je vždy také utrpením, o smutku uvnitř věcí a nejistých začátcích. A not tjak mimochodem taky nejlepší Sorrentino za hodn dlouhou dobu.

V jedné ze závěrečných scén postava režiséra-mentora křičí na Fabietta: No tak, ty tupče, máš co vyprávět? Máš nějaký příběh?” Do kouta zahnaný Fabietto odsekne, e když umřeli rodiče, nesměl se na ně jít podívat. Přísný režisér několikrát opakuje: Neroztříšti se, Fabio, neroztříšti se!“ Sorrentino v Bozi Ruce předvádí, e jestliže se lověk neroztříští, ale sleduje téma, které ho pronásleduje, může kino přece jen být něčím víc než pouhým rozptýlením.